Srpnové slunce spí na tichém dvoře,
v chomáčích trávy mezi kamením,
do úzké cely padá svit jen spoře,
a smutek jen se vlní chladem tím.
Jak hučící a rozpěněné moře
pár silných dojmů víří mozkem mým,
jenž pobouřen a fantasticky tvoře,
ve hlavě kypí s žárem palčivým.
A hledím bojácně a dýchám stěží,
jak štvaná zvěř, když v houštině kdes leží
a naděj má, že snad ji nedorazí.
Klíč v pevném zámku dozněl naposledy –
proud světla juž je znavený a bledý –
večerní stíny po stěnách se plazí.