PROTESTY

Proč rvem se? Proč se bijem? Pro ty davy, ty davy bědné, davy rozespalé, v nichž není trocha síly rvát se spolu za čest svou aspoň, když ne za vítězství?

Je dohráno... A ticho, hrozné ticho... To tragédie byla pro arénu, kde diváci i zatleskat jsou líni. Proč rvem se? Proč se bijem? Pro ty davy,

jež, krvežíznivé, o nová čísla žurnálů svádí pouliční bitky? Jsme stále v ohni, stále poraženi, jdem do boje juž napřed poraženi...

A davy? Hlučí na svých promenádách a politiku žvaní v pivovaře a fráze lapou z tribun, z parlamentu. To abys automaty měl, ne svaly,

by, když duch zoufá, dále pracovaly. – Ach, hochu, ticho! – – Lépe takhle bít se než takového vítěze jít v stopách! Před táborem, jenž jako mrtvý leží,

před táborem, jenž nespí, nebdí ani, kde jeden do druhého zmaten vráží, – – – my, mraky před sebou nad pustou plání, jsme stáli – víc než stáli – přední hlídkou.

A v domněnce, že za slovem jdou skutky a boj za právo že je bojem reků, my padli... Zdvihnem se a padnem znovu a po nás padnou jiní, jiní, jiní...

však pozic neopustí stráže bdělé před táborem, kde mužstvo zbídačelé, a sketi vůdci – – svádí zatím bitky o chimérická práva pergamenů –

Však včera do bitky jít – to se báli! Já nevím, jak bych mohl se tak vléci v tom blátě pomluv, v krokodýla slzách, a kupčit s hněvem nad hladovou masou; –

já nevím, jak bych mohl povznést hlavu s tím cejchem babství, vpáleným na čele!...