Miluji hvězdná nebesa,
pro jejich hloubku a krásu,
pro jejich modrou záhadu
plničkou třpytného jasu.
Na pohled úsměv, ticho, mír,
ve skutečnosti strž světů
nejhezčí, nejpodivnější
bez bohů, bez jejich tretů.
Stanul jsem v noci lednové
uprostřed nesmírných sněhů:
velebnost hmoty chápal jsem
a v srdci pocítil něhu.
Nevíme kam a nevíme proč,
záhady všude je tolik;
nebesa hvězdná podivná jsou,
podivný květnatý dolík,
tak jako každý života děj,
černých těch borů tam zrání–
i to, že dřepič z kaváren, já,
šťasten jsem na sněžné pláni.