Rozlité slunce podjarní
na všecko tichounce stéká,
v dolce far niente chodníky sní,
v okna se paprsek smeká.
Zvony se třesou polední...
tramvaj na stanici čeká,
kočí teď ve spěchu obědvá v ní,
od řeky hudba zní měkká...
Jinak je ticho, je ticho tu,
ozvou-li koně se v řehotu,
je klid a v prázdno to vyzní...
Duše však touží jen do vřavy,
klid je tak nezdravý, nezdravý,
klid je tak strašlivou trýzní!
Zelení mladou Petřín plá,
v křoví je šepot a vzruch,
jak dívka panenská, vysvléklá
lichotný, měkký je vzduch.
Ale ta jezů hudba mdlá,
líný a vlažný ten ruch,
nevidným závojem povlékla
zdí, věží, kopulí kruh.
V té mase zamlklé, šedivé,
v kamenné hromadě neživé
jaro má falešný tón.
Není tu mízy juž pro život, –
a ten tak bázlivý, teskný pot
nestačí pro čestný skon.