PROLOG

Znám také čistý lesk těch nití stříbrných, z nichž jarní jitro tká svůj rosný pažit ranní, když ptáků zpěv a křik jak vzduchu jarý smích zve den i člověka na koráb milování –

znám radost blaženou: ta vdechne na čelo bližnímu polibek za jedno krásné gesto, a jak by nebylo nic nikdy bolelo, v ní láska chápavá jak vzácné kyne těsto.

Znám také vůni trav a slunce na stráni, když letní hodina den spájí z horkých pudů, a není nikoho, kdo vášním zabrání, by překypovaly a jiskřily z všech údů –

znám vášeň smyslnou: ta líbá krvavě, za svými výkřiky dá drze tvrdé tečky a, v mlunných výbojích když bouří jásavě, jak mezi žernovy vám drtí předsudečky.

Znám také barevný tvůj šátek, jeseni, v němž skrýváš hoře své a hoříš panichidou: list padá za listem jak slza loučení a ulicemi měst se plíží starost s bídou –

znám něhu vzpomínky i smutek marnosti, na strunách hlubokých hru teskných meditací, i hoře iluse, jež od skutečnosti se s hlavou rozbitou jak od zdi pevné vrací.

A znám i jiskření, když zimní úplněk na plochách sněhových svou hudbu vyluzuje, i temných nocí žal, když hvizdá větru vztek, po cestách, na mostech zlý smutek světa duje –

znám krásu smíření i filosofa klid, když rukou laskavou se zdá i ruka smrti, a znám i zoufalství... je všecky slýchám znít

ty city blaživé i city, které drtí, svým nitrem přelidským, tu hudbu bláhovou, hou, hou, hou, dnes ukolébavku a zítra běsů rej:

krev nám dej a mozek dej – ne! Ty radosti a žaly intimní, ta hudba soukromá,

nechť v buržoasní poesii zní pro starý svět, jenž toho tolik má a přece zahyne. Ty však, můj soudruhu, jenž děláš ve fabrice,

jenž děláš na poli a dřepíš v kasárnách, ty ještě jsi tak chud; ty třídní bližní můj, vy, smědé statisíce, jež stále ještě držány jste v tmách,

ač k světlu chce váš pud: chci s vámi šachtami, dvorci, továrnami, vzbouřenou ulicí;

mé třídní zpěvy nechť teď pro vás znějí o práci, vzpouře, o naději a jasnou polnicí, ať dnes nás pojí jako rudou páskou

soudružskou láskou a zítra nechť jak dutky sviští tou svatou naší třídní nenávistí. Potlačím

slabošských citů denní dým, vám, jen vám železným hlasem, strojů a kulometů tvrdým hlasem

poslední zpěvy své vyzpívám.