Jen okamžik tam stála pod oknem, jak pohádky zjev, vylákaný snem, s poprsím vypnutým a hlavou v zad, v té posici, jak ženu máš tak rád,
kdy krev ti bouří, smysly opije; z těch svůdných žen, jak Scheiner kreslí je, to zjev byl v bledých šatkách růžových, – a s někým hovořil tam její smích. – –
Pak zmizela ve stromů houštině. Růžová vzpomínka mi jedině z té chvilky zbyla pro mou samotu. Však tou jsem zakryl cely nahotu.
Blondýnka malá vždycky kývá nám na procházce z okna vstříc – proud vlásků do čílka jí splývá, proud čtveračivých, zlatých kštic. –
Však když se v celu vrátím zpátky, tu tváře pouštím do dlaní, a v prsou mých, jak výkřik krátký, se ozve tiché zalkání.
A nevím, proč se smích můj ztrácí... Tu blondýnku však malou zřím, ve snění mé jak vždy se vrací a zavzlykám a – pochopím.
Je žár to touhy neskojené, jenž v prsou vzbudil tichý plač, je stesk to tvora, jenž se žene a uštván náhle ptá se: nač?
Však neptá se to skeptik pouhý, já věřím v to, zač jsem se bil; jsou výkřiky to hloupé touhy a touhu tu jsem podědil
po předcích, kteří život celý bez bouří žili, bez hromů, a statky zvolna utráceli –: jsem epigonem bonhommů.
To duše touží po stišení, po ženě, která vaří čaj za večerů, kdy slyšet není než v kamnech starodávná báj. – –
Blondýnka malá, jež nám kyne! Oh, co bych za to dneska dal, takový diblík kdyby stinné myšlénky moje rozehnal!
Oh, děcko mít, jež kolem šíje ti klesne, když se pohněváš, a ženu mít, jež pro tě žije a kterou v noci v loktech máš...!
Cookies on Poetry Cove