pro jednu ženu – a již pro nikoho –
svých křehkých písní skládám růženec.
to z lásky své a žalu zpovídá se
květině tiché smutný milenec,
když po práci a zlobě všedních hodin
mu jihne mysl v pavučině snů.
tot’ právo srdce, právo básníkovo,
kout nechte mu, kam vřava strašných dnů
jen z dálky doléhá, jak vody kalné
pod strání tvou, kde kvete petrklíč...
vše mění se a tají staré sněhy,
hluboko vniká nový pluh a rýč,
vše mění se, jen stará píseň srdce
vždy znova prýští vlnou milostnou
jak tichý pramen ze skal pod bojištěm,
kde znásilněný život stená tmou...
pro jednu ženu zpívám píseň lásky –
pro druhé lidi jako suchý svist
nechť bez veršů a rýmů přísně mluví
má bezbožná a třídní nenávist.