Nejsem z těch básníků plodných a pilných,
jichž Múza nepouští z objetí vílných,
kterým vše promění ve verš a rým,
vše, co je rozjaří, vše, co je trudí,
ve zlato, ve kvítí, v modravý dým
i v to, co nudí.
Strofy mé pomalu, těžce se rodí.
Jak loďař na vítr plachetních lodí
často i čekávám po celé dni,
po týdny, měsíce čekávám na dech
božské své Paní, než holému pni
kvésti dá v sadech.
A často také jen okamžik vesnu
tu cítím v nitru a poznovu sklesnu
z pravého člověka na chorý kus
lidského stáda, jež s úskoků sterem
požírá poupata synáčku Múz,
rašící šerem...
Nad čas a bližní však chtěl bych se vznésti,
nad bohy, proroky k velkému štěstí,
člověk a vesmír kdy jediné jsou;
zpívati chtěl bych si nezmaten sudbou
hymny jak oblaka bílá, jež jdou
blankytem s hudbou.
Ke chvále toho, co bylo, jest, bude,
jako když větru van v korunách hude,
zpívati chtěl bych a zpěvem jen být...
Zatím však často rád bývám, když krátký
sloupeček napíši pro duše klid,
pro dvě tři zlatky.