Tak líně dáví Čas ty slední dny...
A světlé okamžiky znovu hasnou,
a myšlénky jdou mdle a znaveny,
a smutek Předtuch píseň zdvihá hlasnou.
Ty neúprosně derou se v mé sny
a všecko svěží na lukách mi spásnou...
A bitvy s nimi jsou juž ztraceny.
A moje nervy chvějí se a žasnou...
Vše temné je a vše je záhadné,
jen pocit děsu v nitru nevadne
z dnů, jež mne sepnou v nedalekém Příští.
A marně za štít zvedám tvoje tělo,
má milenko, má panenská, tvé tělo –:
děs nevýslovný vstříc mi ze všad prýští.