Ne, nepůjdu do Říma dotknout se antik svou neuctivou rukou;
mám nad hlavou slunce, jež miluji,
s ním lesy a vrchy mně ztvrzují,
co krásou, silou, štěstím života, co bídou a mukou.
Tam velebně Via Appia hlásá život, jenž zapadl v tůně;
zde prostě a pravdivě zpívají
o života šťávách, jež tryskají,
ptáci a vody, hmyz a louky, linie, barvy, vůně.
Tam na troskách slávy kraluje hlupák a hladová bída lidu;
zde živoucí krásy a naděje,
zvěř, květiny, mechy a ručeje
pohanské pudy chválí písní majestátního klidu.
Zde jasně cítím, jak malí jsou bozi ti staří, i ti noví,
a člověk jak mocně se vztyčuje,
když se zemí vroucně se miluje
a její nápěv doprovází chvějícími se slovy.