Mám plná ústa pryskyřic
a myslím, že utonu dnes
ve proudech zeleni dychtivých,
jež se všech stran se řítí.
Je poledne. Ležím u seče.
Do vlažné trávy jsem kles’.
Po tichých deštích májových
vzduch hoří, chvěje se, svítí.
A já tu ležím pokořen
života bláznivým dnem,
jenž tryská, šílí, zpívá, žhne,
var pudů, hladů, žízní;
jsem zmámen vzruchem instinktů
a tvarů prchavým snem,
jež od země tíhnou za sluncem
a syntheticky vyzní.
Mám plná ústa pryskyřic
a barev plničký zrak;
šum promíšených pohybů
jak moře v sluch mi hučí:
já ležím na dně, trosečník,
jenž opustil svůj vrak
a život pod hladinou teď
milovati se učí.