Vlak krátké výkřiky své hází po kraji,
jenž z mokrých ranních par se zvolna probírá,
před oknem tyče se mi nahé houpají,
a pohled do dálky mi mlha zastírá.
U hráze močály se mrtvě blýskají,
jich žlutá hladina se stínům otvírá;
vlak krátké výkřiky své hází po kraji,
mně zdá se, duše má že tiše umírá...
A rachot vagonů, ten rythmus bubnů černých,
ten rythmus stišení i stesků nedoměrných,
tak divně, stlumeně, tak smutně slyším hrát –
A vlak se žene dál a sotva tkne se země...
okovy četníku na klíně zvoní temně
jak umíráčku pláč... V pouť bez návratu snad?