Hledím oknem zimomřivě
k mračnům, jež se valí divě,
stahují se, trhají:
někdy kousek modře bledé
svitne, mizí v bělošedé
vlně na jich okraji.
Hledím k mračnům, z mračen k zemi
neobelstěn nadějemi,
znepokojen svízely;
venek chátrá očividně, –
tu se zdá mi, je mi divně:
Vlašťovice zmizely.
Jak jsme náhle hrozně chudí!
Jak ten obraz zchudlý studí
bez jich tance, bez pění!
Prázdno zeje shůry. Pouhá
pod mračny jde cesta dlouhá
pro vran černá tažení.
Pískot hladných sýkor pouze,
vrabčí štěbot, píseň z nouze,
ty nám tu jen zůstaly.
Myslím si, já, věrný hrudě,
přirostlý již k české půdě:
Proč mne s sebou nevzaly?
Jsem dnes hrozně zimomřivý,
vlast je chladná, národ křivý,
chtěl bych křídla napnouti,
s vlašťovkami letět k jihu,
na břeh slunný kamsi v mihu
třeba mrtev padnouti...