Po malé štyrské silnici,
jak jinde chodíval jsem, jdu
ztišen a odevzdán v ruce osudu,
v oteckou náruč hřející
i v listopadu měsíci:
jen pokolébám se, pobudu
a zmizím v mlze.
Raxalpa nakukuje sem
na pestré hody jeseně,
zastřené šerým závojem
jak starý gobelin na stěně:
pastviny s bravem a útesem,
domky a mlýny pod lesem
a Ukřižovaný.
A jdu a těším se dětinně
na koflík bílé kávy dnes
v hospůdce nízké v dědině,
zum goldenen Hirschen, zur Sonne,
kde voní jablka, mošt a les,
parohy visí a schne vřes,
fořt sedí se psem.
A myslím, těším se na návrat,
na přístav pro svůj křehký člun,
dosti jsme pluli, doplujeme snad,
chce se mi s děckem dětsky si hrát,
za hněv a za lásku zulíbat
ženě své ruce a domácích strun
poslouchat ševel.
Na větší věci, na kvítí
z krvavých lánů a na plody
v bolestech zrající úrody
nechci se nahlas těšiti,
bojím se, čekám až zasvítí
kýžené ráno pohody,
pokorně čekám...