Na dnešek v noci spadlo tolik listí
po prvním dešti podzimním,
a v lukách člověk zádumčivě zjistí
už zase ocúny – jak lehký dým
severní země, jež se chystá spáti...
Už jsou tu zas a je to jako lest,
vždyť nedávno je viděls kolébati
nadechlý kalich u zelených cest.
Tak letí dny a nenasycenému
utrhnou od úst číši lahodnou.
Snad abys mohl srdci dychtivému
nabídnout jaro s jeho novou hrou.
Vše odchází a vše se zase vrátí,
slunce i zeleň, květy, písně, pel.
A člověk se v tom jednoho dne ztratí,
jedenkrát druh a stokrát nepřítel.
Tu věru není čeho želet zatím.
Rod dravců hyne příliš pomalu.
A zvolna jen se v dáli rodí nad tím
tvor vyšší z nejlepšího zápalu.