jde dělník pěšinou a do dálky se dívá.
„co myslíš, toníku,“ dí nezaměstnaný
s rukama v kapsách, kde nic nezahřívá,
potkav ho jako list, v ten podzim vyhnaný.
„co myslíš, bude prý zas letos krutá zima,
a člověk nemá už, kde by vzal naději.“
však toníkovi stín se stmívá pod očima,
a rty se mu jak v snách jen tiše zachvějí:
„španělsko.“
jde člověk učený a usmívá se smutně,
sychravou ulicí s ním kráčí starý druh:
„můj milý,“ povídá, „my vzdělanci jsme nutně
pro řád, v němž nad hmotou by zvítězil vždy duch.
a mravně přerodit se musí lid i vůdce,
by ctili svobodu, když si ji přisvojí...“
však člověk učený tu zastaví se prudce,
jak nabroušený nůž mu fráze překrojí:
„španělsko.“
a také básník jde tím strašným listopadem,
v dech země křehnoucí čpí krvežíznivost,
a město kupčící mu v zádech syčí hadem
svou uspávací lež a liceměrnou ctnost.
tu boha, věčnost, smrt a vykládání z ruky,
tu sny a pověry chce pěna večerní...
však srdce básníka je s dělnickými pluky,
jež v dálce bojují, a myslí mu jen zní:
„španělsko.“