v podjarním vanu větvoví šeptá,
neptá se vzhůru, dolů se neptá,
z půdy krev ssaje na stavbu cév;
o zimním spánku, o probuzení,
o vzrůstu vším, co stále se mění,
šeptá si, šeptá vítězný zpěv.
namlouvá zima světu i sobě
o věčné cosi ledové době,
pouštějíc hrůzu v březnový den;
noční sníh větve ráno však shodí,
lomcuje jimi jak v strojovně lodi
míza, jež spěchá probudit kmen.
a míza šumí, zvoní a zpívá,
nemůže na ni vánice lživá,
pupeny puknou nad puklý led.
větvoví šeptá, šeptá si o tom,
šeptá si optimistické potom:
korunu, včely, lipový med.