na bobku nás vidíš sedět
nad květinami a hmyzem.
v mytus pravdy smíme hledět,
zahoří-li uhel kyzem.
s laní spící utoneme
v smaragdové hloubce ticha.
na silurském zlomku čteme
pravěkou zvěst živočicha.
chvějeme se slastí prostou
z krásy věcí tisícerých.
upíjíme z věd, jež rostou
nad pověry hodin šerých.
krás a divů nesčíslně
nejen v pralese a moři,
také na obilní vlně,
na ňadrech, jež touhou hoří.
kdyby život trval stokrát,
neukojí našich přání,
přec by o něco nás okrad’
z badání a poznávání.
kdyby život nebyl válka
chudých s bohateckou sběří,
jinak lákala by dálka,
země um i pestré peří.
proto vlastně bojujeme
za ovoce pro každého:
všickni se všemi se chceme
těšit z věna kouzelného.
proto máme v nenávisti
toho, kdo se zemi rouhá:
za chlebem, jejž chceme jísti,
po ní jen jde cesta dlouhá.
sousta poznání a krásy
pro všecky jsou připravena.
rozplete si modré vlasy
velká matka, sladká žena.
květinami zavraždíme
zradu slepců, odboj zlých.
krásu v horách oslavíme,
pravdu v laboratořích.
odcházejíce pak zticha
v očích květy, v srdci klid,
pochválíme moudrost břicha,
jež nám dalo žít.