Ty první dni!... Na prsou těžce leží
vzduch dusný, páchnoucí a teskný chlad,
vzpomínek palčivých proud hlavou běží
a krok tvůj zdá se beznadějně lkát –.
Však konečně si člověk zvolna zvykne
v tom věčném šeru nudou znavený, –
jen světlý paprsk do duše-li vnikne,
zas rány cítíš, že jsou zjitřeny.
To bylo večer v dusné kanceláři
ve pološeru, v krátkém setkání,
když mihla se mi s údivem na tváři;
té noci nemyslil jsem na spaní.
A jistě netušila oné chvíle,
co nových snů mi v duši vzbudila,
jak dusily mne pak ty stěny bílé
a podzimní noc jak mne mrazila...!