Tvé růže voní do mých snů,
mně dala je tvá ručka vlahá;
po štětci kdosi tiše sahá
a pozlacuje šeř mých dnů.
Já zapomněl juž teplo blaha; –
teď sebou ani nepohnu:
tvé růže voní do mých snů,
mně dala je tvá ručka vlahá.
A duší svou se kamsi pnu...
Ach, jako kdys, tvých ňader vláha
to zas je kypící a nahá!
Ó, nech, ať na nich spočinu! –
Tvé růže voní do mých snů...
Vše zmizelo, jen růže zbyly,
juž bez vůně, a zčernaly –
a pocit jakýs bývalý,
v němž duše neví, zda se mýlí.
Laviny sny mé zavály,
zhas v šeru duše paprsk bílý,
vše zmizelo, jen růže zbyly
juž bez vůně a zčernaly.
Na chodbách průvan táhle kvílí,
den vlhký je a ospalý;
ty krůpěje, jež cvakaly
na okno mé, zář slunce smyly –
Vše zmizelo, jen růže zbyly.