Zelené větve, kvetoucí stvoly, ptačí písně,
kamkoli hnu se, ruce mi podávají,
měkké a teplé ruce, něžné prsty a dlaně,
přátelským světem tiše mne opřádají.
Sluneční paprsky, dech mnoha vonících věcí
silnější smrti vzduch, který dýchám, činí.
U mne jak lékař sedí, lék mi po lžících dává,
když něco ve mně postonávati míní.
Nebem i zemí jsem milován, myslím, a hýčkán.
Bárka jsem kolébaná pokojným dechem.
Nemohu proto nikdy dlouho být příliš smuten
přes díry ve dně, ucpané pouze mechem.
Lidé jsou ovšem jiní: jejich prsty a dlaně
příliš jsou držány smutnými věcmi mnoha,
takže jim nezbývá času podávati se prostě,
a co má uvítat ruka, odkopne noha.
Tkaninou nesmírně pestrou, šustící jako vichor,
globus nám ovinují marně i užitečně.
Dosti však, vtkáno-li aspoň dvakráte do ní tvé jméno:
rukama zlýma zlostně, dobrýma vděčně...
Bárka jsem kolébaná pokojným dechem věcí,
poněvadž kvetou, věřících všemu dění.
Bárka jsem po mnoha cestách, s mnoha děrami na dně,
bárka jsem nezakotvená, ale v snění
plynoucí, toužící v zátoku vykoupení.