Dozněla kota, ztichly šámizeny,
a géše, pestré můrky, křídla skryly,
šly domů spát. Snad příliš rozjařeny
jak hosté mí. Neb skvostné sake pily.
Tož do zahrady otevřel jsem stěny,
kde v rybníčku se chvěje měsíc bílý
a voní kosatce. A tílko ženy,
jež zůstala, teď svírám v noční chvíli.
Noc mléčná vějířem svým něžně mává
na horké tváře, rozjitřená čela,
noc sladká... Ale sladší Takigawa.
A proto ruka má pod rudý hedbáv sklouzla
jejího kimona... Pro kouzlo těla
já zapomněl jsem, noci, tvého kouzla!