To bylo, když jsem se vrátil
pln horkých hnízd a tvrdých skal:
bloumal jsem třídami, život si zlatil
pohodlím, po němž jsem vesloval.
Město se na mne usmívalo
a věci na mne volaly,
nejedno nároží pro mne vzplálo
papírovými bengály.
A tak jsem poznal miláčky dne a davu,
krásné portréty pro lid
s rusými nebo černými vlasy,
s očima vystíněnýma jako propast,
s ličidly chutnými jako cukroví:
Waldemar Psilander a Asta Nielsenová,
Mia May a Henny Portenová
volali na mne.
A byly to barvy jak lehké červánky,
linie pružné jak útlé dívky,
kaligrafické značky, zhuštěné zpěvy
o městě západním, které se baví;
volaly: My jsme circenses tvoje,
čím chleba méně, tím lákavější,
volaly, zpívaly, plály
a na mimojdoucí se smály,
kvetouce jako hřích.
Tedy jsem se i já smál na ně
a pohladil je pohledem,
jako jsem hladil albánské stráně
a minarety nad Elbasanem.
Byly mi městské přírody květem,
vyrostlým z dlažby mimo dobro a zlo,
a já byl hošíček, cupkající světem,
všecko se mi tuze líbilo.