Trpíš, trpíš, nezapřeš. Hlava tolik bolí. Úsměv sobě samé lžeš, hlava tě však bolí.
Z roboty jdeš v robotu. Hlava tolik bolí. Otrok jsi už bez potu, hlava tě jen bolí.
Již se ani nevzbouříš. Hlava tolik bolí. Vím to, vím, i ty to víš. Hlava nás jen bolí.
Bouře se vybíjí nad lesy. Někdo se ze žalu oběsí. Někdo, než jitro se rozbřeskne, odejde – rána tam zatřeskne.
Někdo se divoce zasměje, až mráz ti údy se proleje. Někdo jen v samotě zapláče. Každý to děláme jináče.
Dívám se, dívám se do mračen, lijákem celičký umáčen. Dívám se, chytám se za hlavu. Tak bych se rozběhl v dálavu.
Někomu pad bych tam v náručí. Plakal, že nikdy nic nevzpučí. Neřeknu, že chtěl bych umříti, neřeknu, že chci žíti.
Do noci cosi mi vykřiklo, jak lešení když se zřítí. Pod lešením někdo krvácí, a nikomu pomoci není.
Vzteklého kohouta červeného tam hodím pro vyhlazení. Jen ticho, probůh, ticho ne, teď klidu nemohu snésti!
Po cestě srázné mě doveďte, kde pekelná hudba chřestí. Chci hluk a žár a plameny, chci nejvýstřednější tóny,
na věžích kostelů vyhořelých mně prasklé probuďte zvony. A nezapomeňte na číše, na číše u dubových stolů!
Chci hluk a žár a plameny, jed krutých alkoholů. Jen ticho, probůh, ticho ne! Mé srdce je choré až k smrti,
pod víčky slzy mi čekají a v hrdle se výkřiky škrtí. Neproklínám nikoho, třebaže bolí to, bolí, chřestím jen jako strom holý
v zimě. Nevyčítám nikomu; na tobě není viny, nebylas ani milenkou při mně a za ženu měl tě jiný.
Neproklínám nikoho, nevyčítám pranic; snad mám ještě dost síly zanésti srdce, jež kvílí, do sněhových vánic,
omýti je v lavinách, promraziti je ledem, zapomenout, co mu bylo oplaceno jedem. Snad zas kdysi bude silné krví obnovenou.
Snad zas kdysi... V noci vilné... Snad zas kdysi bude silné tváří v tvář se ženou.
Cookies on Poetry Cove