Kreténkové hlavy sestrčili.
– To že jsme si cestou ruce tiskli.
Zlobou se jim tváře zrůměnily.
– To že jsme si v tichu ulic výskli.
Kreténkové pravdu mají vždycky.
– Ale my si nechme svoje hříchy,
radost svou tak lidskou a pláč lidský,
trochu vzdorné, zatvrzelé pýchy.
Žluté listí žárlivosti
do srdce mi napadalo,
když mým srdcem tiše chodíš,
haraší ti pod nohou.
Žluté listí žárlivosti –
já ho tolik nenávidím,
starých hájů odumřelých
je to zbytek protivný.
Žluté listí žárlivosti,
sežehni ho zlatým smíchem,
připomeň mi, že juž pučí
slavné lesy budoucí.