V szegedských kasárnech
na velkém dvoře
pod třemi platany
pěšáček svázaný,
v maďarském městě ten voják Čech
polyká hoře.
Ke stromu přivázán
zvolna se svíjí,
pod třemi platany
svíjí se bezbranný,
u nohou čeká mu s vodou džbán,
vteřina míjí.
Jak zvadlá květina
hlavičku sklání
pod košem platanu
pro smích a pohanu,
vteřina dlouhá je, hodina
je k nepřečkání.
Zatěká bez rady
zrak, jenž se kalí,
se třemi platany,
kletými platany
splývají lidé i fasády,
slunce, jež pálí.
Vše mu kams uplývá
závratnou strží,
pod třemi platany
vojáček spoutaný
bled, zhroucen náhle se usmívá;
jen strom ho drží.
Žilo to vteřinu,
snad pokus o sen:
zmizely platany,
na návsí s kaštany
maminka sedí, jí do klínu
padá jak skosen.
Okamžik byl to jen,
vteřina štěstí.
Vodou ho polili,
procit’, snad na chvíli,
narovnán, k platanu přitažen
lhostejnou pěstí.