Eh, kolikže ras kříží se v proudu mé divoké krve
a kolik smíšených rodů smísilo mok její tmavě rudý?!
Hle, emblémy chimérické srazil jsem s cimbuří hradu
a se smíchem povznesených hledím v kraj plný mrtvol,
páchnoucích mrtvol těch, kteří zkřížili meče svých pěstí
pro hesla příliš slavná hlučnou fanfárou chytrých.
Sevřen nadšením hlupců a zhnusen drzostí lotrů,
již poštvali bestie v otrocích uzurpovaných,
nad hnízdem netopýřím, kde špína všechno třísní,
kde zlořečený dav sval každý ohmatává
– je shnilé caput regni, je shnilé celé regnum –,
bych neproklínal vše, směju se pronikavě
v zápasu bez konce ve vzduchu morovatém...
Oh, pyšné internacionály dítě stejně pyšné,
Krésus hrdým snem o příští anarchie,
tak přetrhal bych rád vše, čím jsem k hroudě přirost,
a v trysku mohutném blah rozletěl se v dálku,
kde mlhy veleměst a bouře oceánů.