V zlatých a stříbrných strunách
mé city po tichu hrají
a na zasněných dunách
pak v úplňku usínají.
A procitají vždy znova
před západem luny
a sáhnou na stejná slova
v zlaté a stříbrné struny.
Z dob zašlých však píseň to není,
neželí minulých sněhů,
v snění a roztoužení
moderní zpívá něhu.
Moderní něhu z hlubin
bolestných zkušeností,
slzami broušený rubín,
rozkvetlý na moudrosti.