odešla s pastvin už hovězí stáda,
hrazené pastviny v slunci si hoví
podzimním pozdním listopadovém,
nastavují mu zelená svá záda
hladká a dychtivá: kdopak to, kdo ví,
nebudou-li už zítra pod sněhem.
bludištěm ohrad, kde rosou se třpytí
listy a stébla jak truhlice skvostů,
vzduchem, jenž pomalu se zahřívá,
pod modrou oblohou, blyštivou sítí,
sladko je loudat se tichému hostu
krajinou, která není spořivá.
smrková chapadla obora zdola
natahuje sem a nahořkle voní,
sojkou se loučí před vánicemi.
u cesty vinuté měděná kola
s nahatých kaštanů šelestně zvoní
v horáckém vanu nad nadějemi.
tady se stále jen počasí měří
od obce k obci a v zimu se doufá
mírnou jak starost přepečlivých žen,
když pastvin hladinu bělostně čeří
pečárek kruhy. ach, jaká si troufá
dozrávat plodnost na poslední den.
křížem a krážem se pastvinou loudáš,
sbíráš ty koule jak pohádku bílou,
tvrdé i křehké, v trávě hnízdící.
veškerou něhu a blaženost svou dáš
té chvíli samoty s mlčící milou,
sestrou i matkou hravou, plodící.
zapomněls na svět, v němž zločiny zrají,
zapomněls na bolest, vražedné pluhy.
a jak je nicotný bělovlasý tlach
o bohu, věčnosti, podsvětí, ráji,
pozdravují-li tě čarovné kruhy
pečárek bílých v slunných pastvinách.