pavouci smutku hlídají mě
v žaláři soukromého bolu,
zatím co venku nosí břímě,
strašlivé břímě lidé z dolů,
dělníci z fabrik, statisíce,
i všecka srdce uražená,
a zkrvavená metelice
v ulicích syčí, bída stená,
a pouze hněv, jenž všecko zvíří,
pro novou tvář a radost vzplane.
ó, avantgardo! pionýři!
ó, vzpoury ruce požehnané!
jsem s těmi z hutí, skal a silnic,
jsem s jejich vzpourou, s jejich řádem.
nezapomněl jsem, nezradil nic.
jsem stále s rudým vodopádem.
nezapomněl jsem. čekám tiše
jak u silnice žebrák chorý,
až hne se průvod nové říše
a píseň davů pod prapory.
jak chorý žebrák! oči zrudlé
vše jako zpod závoje vidí.
raněné srdce, mdlé a zchudlé,
se za bolest svou marně stydí.
to nelze změnit. v černé zimě
dobolí žal i život spolu...
pavouci smutku hlídají mě
v žaláři soukromého bolu.