ty lidské škvarky bezejmenné
v popelu sžehlých stohů
jsou kruté zkratky umlčených
ze slzavého dolu.
snad neměly kdy na výčitky,
že bída živé štvala;
teď křičí jejich černé zbytky,
ohnivá smrt je zprala.
a křičí mrtví, křičí živí,
všickni, jimž bozi křivdí.
kdo slyší však a hrůzou civí
na uhle z chudých lidí?
daleká cesta do salonů
a ložnic zlatých bohů.
sem nevejde kvil strašných zvonů
od žebráckého stolu.
tu není slyšán ten, kdo neví,
kde by svou hlavu složil...
až jednou... už to nejsou plevy...
kéž by ses toho dožil.