severní lide, nejlahodnější klima
oválo život můj, touhu mou probudilo,
nejlíbeznější moře očima svýma
přehlubokýma
navždy mne, navždy sladce okouzlilo.
v srpnové noci o nich mi pověděla
palma, kterou jsem objal přitištěn ke pni,
krev moje s její krví si rozuměla,
tesknicí zněla:
„své ruce k modlitbě se mnou pobožně sepni“.
ztepilá palmo ovoce přetěžkého,
zabloudili jsme pod cizí nebe chladné.
jak zatoužila’s po křídlech, zamlklá něho!
mnoho-li všeho
chudobou zmrazeno, severem zmařeno, vadne.
o tvoje vyhnanství opřel jsem svoje léta,
tropy tvé koruny zbledlé jim poskytly střechu.
spolu teď sníme o rodných krásách světa,
hedvábná meta
iluse chlebem živí nás bez oddechu.
a dokud míza stoupá našimi kmeny,
bylo by možno naděje sladké se zříci?
před námi mapa světa se hvězdnatě klene,
život se žene, –
přece snad, palmo, palmo má bledolící.