podivní lidé rituální,
jak stěhovaví ptáci dální,
zahnaní příliš na západ,
mě frenesie udivuje,
jež v nitru jim jak vichr duje,
po bohu, po penězích hlad.
dvouhlavé vášně pololidské
sálá jim z tváře exotické
stlumeně fanatický žeh,
a v jejich hlavách krásných zkvétá
kus palestiny a kus ghetta,
utrpení a pomsty dech.
jsou dobří-zlí, jsou silní-slabí,
a vyssává je ctnostný rabi,
který má moudrost z talmudu;
má ji však také z chytré lebky
a ví, že jejich bůh je křepký,
kde běží o zdar obchodů.
dav mužů zřím, jak zpíval, tleskal,
podoben šedi supů ze skal,
ve středověku zkrocených;
jsou příroda, jsou pud a dětství
nad černou zradou školometství
křesťanů požidovštělých.
jsem v chudých děrách v mysli s nimi,
však nejsem s nepracujícími
a s chátrou antisemitskou;
když důstojně jdou po ulici,
jak cizí flora ve štěpnici,
hladím je láskou skeptickou.