to není lípa, která dovoněla
a byla opuštěna včelami –
toť ořech, vůně celičkého těla,
zelená střecha, která zkošatěla
na dvorku, jata mezi stěnami.
toť vítěz nad zdivem a chlívky pachů,
rozprostřen v jeseň, posvícenský čas,
plodnosti kopy nese na rozmachu,
v zeleni zeleň, silnější všech nachů,
kouzelná lůna zdvíhá v pozdní jas.
toť tichý sluha starých hospodářů,
jimž dává vůni, stín i úrodu,
ctný domov zrání za dnů vlhkých šlářů
a pravda půdy nad lží kalamářů,
svatyně horlivého porodu.
teď tedy přišly jeho čas a sláva,
za plodem plod mu puká na dlaních,
co slupkou bylo jen, to odpadává,
v krunýři tvrdém na cestu se dává
statečné jádro po zákonech svých –
to není lípa, přítel starosvětský
a prchavého míru iluse –
toť ořech, tvrdý jako atlet řecký,
strom potem vonící jak dělník světský,
jenž trvá na poslední zásluze.