nikoho nemiluješ tu vskutku,
když zapřísaháš se láskou svou k všem.
a nejraději tím klameš sám sebe,
když láska k jednomu zhasla ti snem.
abys tu mohl milovat lidi,
musíš mít jednoho člověka rád:
stříbrný mozek, ze zlata srdce,
tělo co květný a ovocný sad.
lidé jsou močál zkažené krve,
často jen hloupá a hamižná sběř.
jen parnasie, vykvetlá nad ně,
šeptá ti beze slov: miluj a věř!
pro jednu bytost odpouštíš městu.
že žije na světě, lepší je svět.
v ní je ti žít, v ni doufat a věřit,
pro lidi, z lidí bys neměl jen jed.
těžko se žije v rozkladu všeho,
daleko za sedmi řekami sklad.
dobu i lidi můžeš mít věru
jen skrze jednoho člověka rád.