když myopické naše zraky lidské
za hudbou barev, praporů a vzduchu jitřního
se hrnou ven jak darmošlapů tváře nostalgické
a mní, že cíl už zří a nepromarní ho,
tu táhnou stále, stále, slastí oslepeny,
již hudba zmlkla, zhasl den, a zamrazila noc,
až pojednou, zle ze sna probuzeny,
uvíznou v temnotě a slyší volat o pomoc.
vše zdá se při starém, a člověk připadá si
zločiny všemi k smrti pokořen;
po ztuchlé zemi marně střídají se časy,
výsměchem řinčí každý jarní den.
a myopické naše zraky lidské
už nezří kroku, který zaduněl.
na srdce prodaná a kupce blasfemické
básníkům slzy kanou se skloněných čel.