Na dlouhé řimse zdi ve stálém chvění
se elegantní tílko tísní k tílku...
pak vzlétnou zas, že vzduch se jimi pění,
by břicha bílá v slunci hřály chvilku.
Tu mrtvo kol, a vím, že jich tu není,
kdes pod azurem krouží v zanícení...
však opět sletí se, a vřava trylků,
jak dlouhý pláč, má smutek rozloučení.
Na řimse žluté zdi, jež deštěm smyta,
ve tmavou stuhu tílka jich se splítá,
a křidélka svá protahují čile...
Tak čekají, až slední přijde chvíle...
Já jako v snách jim kynu ve mdlém gestu,
a smutný vězeň, šeptám: Šťastnou cestu!