Od lesů hejna vran se skřekem
mlhami plovou, jež se chví;
ve vzduchu rozvlhlém a měkkém
zlomená tráva rezaví.
Nad střechou slunce, kotouč cínu,
na zataženém nebi plá
a v siné páry z jeho klínu
zem celá zdá se zapadlá.
A od lesů vran hejna plovou
mhou přes ten kotouč omžený
kams v dálku němou, fialovou,
jak přes duši mou černé sny...
Na cestách louže kalně svítí
jak zrcadlo, na něž jsi dych;
do holých křovin chce se skrýti
pár vrabců rozčepejřených.
A od lesů vran hejna plovou, –
za nimi zima tiší vše...
– Snad zapadne s tou zimou novou
i trochu ticha do duše!