OCHRIDA

V slunečném obdélníku dveří, zatímco srkám černou kávu s rakijí: ubohé molo nesměle zařezává se do jezera,

modravě šedá ranní hladina, houstnoucí do dálky, čeří se drobnými vlnami, vrchy a mlhy a nebesa na obzoru

splývají v souvislou oponu z organtýnů, přede mnou na břehu mezi kolíky moslimka otrhaná horlivě bije do mokrého prádla.

V slunečném obdélníku dveří, zatímco stesk se znova mi jitří v srdci: nažloutlý baščik a červený fez, rakouští poddůstojníci a bulharský četník,

německý husar a evropská švadlenka – jakoby pouhé přízraky! Jsem s jezerem spíše než s lidmi, jsem s jitřní pohodou,

kterou tu přikusuji k rannímu nápoji, i s dlouhým, pavučinovým oblakem, jejž po deset dní již za sebou vleku od dvou drahých hlav tam nahoře, doma,

a který zneklidňuje má jitra a večer škrtí mne, až se chce vykřiknout. Z tichého, melancholického betlému Ochridy nevidím nic – ale vzpomínám všeho:

vidiny křehké, nad vodou lehce navršené, když jsem se poprvé blížil k ní v bárce, východní kněžny, vznešené, sličné, jež má však souchotiny a nikdy se nevdá –

poklidné křivolakosti starosvětských uliček, jež zarůstají travou jako hradčanská zákoutí a navoněny jsou kvetoucími olivami – velebných stařen ve tmavých pláštích,

za okny předou a hlídají líbezné dívky, horlivě navštěvujíce popa a ikony – zborcených říms a pavlačí, oprýskaných fasád, budov jen zázrakem ještě se držících,

ač všude obtěžkaných velikými kořenáči – těch fial, růží a karafiátů – zřícenin nahoře, hradeb a bran, z nichž možno pozdraviti topoly, minarety a silnice dole

a kvůli nimž otevru jednou naučný slovník anebo jiný specielnější herbář – nějakých úředních, vyžehlených budov, mimo něž kráčí se rychleji –

harémů s dřevěnými mřížkami v oknech, modrými, zelenými, samý kosočtverec, moslimky, které tu potkáš, staré a škaredé, zděšeně odvracejí i zahalenou tvář,

zatímco křesťanky za chládku večerního před prahem v hloučcích sedí, pletou a vyšívají anebo kávu popíjí, žvatlajíce – a konečně hlavní třídy, zchudlého bazaru,

liščin tu visí dosti i západního braku, cukrárny jsou však vyjedeny, ryby jsou drahé, jen mléko, sladké i kyselé, z hliněných džbánů

potěší žaludek... Tak vzpomínám, mačkaje mezi prsty žlutý květ vodního kosatce, který jsem cestou utrhl na močálu,

tak vzpomínám, unylé půvaby města skládaje v kytici, leží tu přede mnou a vydechuje nemocnou vůni, která mi splývá se srdce steskem

v protáhlý akord, jenž nedoznívá...