Mé srdce není chrámem pro vyšperkovanou modlu
a není trůnem pro knížete ani pro kněžnu.
A v nekonečnu tratí se horizonty mé lásky
a v její říši slunce se nekoupá v moři.
Oh, nemohu milovat s lidmi příliš malého srdce
vlast, kterou opěvají básníci bez orlích křídel,
protože miluji celou planetu slonící se
a nejen planetu jednu, nýbrž hvězdy všechny i slunce
a celý vesmír, jenž ve mně paprskem zpívá.
Ty, přítelkyně dnů mých a milenko vášnivých nocí,
proč se mne denně tážeš po mojí lásce?
Jen tichým úsměvem těch, kdož byli juž dále, juž dále,
mohu ti odpovědít ve žhnoucím přitulení.
Miluji v tobě Ženu... Co chtěla bys ještě více?
Jedna je krása lidí a zvířat a rostlin a horstev,
jedna je krása hmoty, v níž úrodný hřeje a zpívá
paprsek všehomíru, kde stojím a slavný mám úkol.
Pojď a ruku mi stiskni: chci v tobě s nebesy mluvit,
nikoho nemiluje, abych moh’ milovat všechno.