Tam, na protějším břehu, kde stojí jejich paláce, kde holub pečený jim létá do úst a koláče jsou pojídány bez práce,
kde exotických hovnivalů lesklá rodina je samý karneval a samá hostina, tam, všecko majíce, i lásku mají, jakousi lásku mrňavou,
jí náramně se holedbají a před oči ji světu cpou. Však láska ta, ach láska ta, z dobročinného plesu dekoletovaná panička,
má zcela jistě srdce ze zlata, a proto je tak tvrdé, nic neví humanitní její levice, že pro tisíce trpí miliÓny,
že sálům na okna se lepí bledé stony, a do chuďasů střílí její pravice. Básníci jejich vrní, brokátem se halí jejich krásky, a inženýři válku zdokonalují
ze samé lásky. Nenávist také mají, a také mrňavou, druh druha navzájem se požírají,
ziskuchtivost a strach jim hnuly žlučí zlou, a hlavně na lžíci by vody utopili ty, kteří dřou se na ně: vždyť dělník s rolníkem již míří k cíli
a kují svoje zbraně, jdou. Jdou a jdou pomalu – couvnou – vyrazí – jdou,
strnulým dneska krokem my jdeme, bouřlivým zítra skokem se posuneme
vpřed. Kolik že vám ještě poskytneme let? A mimo vaši lásku, vaši nenávist jak větru svist
jsme život sám, jenž táhne do nové světa tvářnosti a zlatou kůži z těla, střechy z paláců vám stáhne ze strašné spravedlnosti.
Mrňavé citečky nosíme v kapse, jako vy drobné pro žebráky, botami okutými šlapeme váš pořádek a s hlavou nad oblaky
my, proletariát, touhami hnáni většími než nenávist a láska, dobýváme a dobudeme nový řád.
Cookies on Poetry Cove