Ó drahá, mně někdy již nestačí

Ó drahá, mně někdy již nestačí jen pro tebe o lásce zpívat, zpupnému srdci jest jak v bodláčí, když čistou vášeň má skrývat.

Chce se mu zabušit hlasitým zvonem do šedých ulic i po kraji vonném – chce se mi zpívati pro celý svět, korunu z písní ti postavit na drahou hlavu,

a písním bylo by vyprávět každému jednotlivci a všemu davu: Hle, tu jde královna, ji básník korunoval a do propasti temných očí jejích štěstí svoje schoval.

A vlastně zvonů na tisíce, ó, všecky zvony v celé republice rozhoupat chtěl bych v ztišené chvíli, by jménem srdce mého zazvonily.

Ty malé šveholily by jak padající kvítka: Lidka Lidka Lidka Lidka Lidka, ty větší jásaly by jako vzdorující bída: Lída Lída Lída Lída,

a chorál největších by duněl do slunka: Li-dun-ka Li-dun-ka Li-dun-ka. Tak zvony se srdcem by slavně splývaly, v jediném zpěvu by se rozezpívaly:

Ty a já, já-ty, krásný a divoký svět, ty a já, já-ty, našeho snění květ, láska a revoluce... A přece nutno mlčeti,

ba zcela umlknouti, v studené zemi sníti o horkém kraji, ve věku přetvářky v sebe se uzamknouti, zatnouti zuby a mlčeti.

Květiny kvetou pro všecky, ptáci potají nezpívají. Jen člověku jest lidí se tu báti. Jen člověku jest pro svou lásku někdy umírati.