Jsme
bitevní pole,
s mozkem i srdcem, nervy všemi
každý z nás v sobě je bitevní pole,
praskot a křiky trhají prostor,
a jde to do tuha,
kopyta, kola drásají zemi,
a tvá to vina, tvá to zásluha,
ó Moskvo!
Jsme
bitevní pole,
jak před pětadvaceti lety,
a jde to do tuha,
na jedné půdě v křížku dva světy,
minulost – budoucnost,
city a myšlenky mají kulomety,
na starou nová vrhla se ctnost –
a tvá to vina, tvá to zásluha,
ó Moskvo!
Tak
den ze dne
v uličním shonu, v nocích bezesných
zní poraženého vzdech,
zní vítězícího smích,
bijí se, bijí
syn maloměšťáka se synem revoluce,
syn otroků se synem proletariátu,
čas míjí,
člověk jen pomalu se vzdává jeho dlátu,
a není naděje na oddech,
ó srdce!
Leč,
soudruzi,
nevešel do zaslíbené země,
kdo neomylný šel z domu.
Nechť zuří to v tobě i ve mně,
jsme povoláni k tomu.
Lenin je vrchol, my však jen pole smrti,
zahynout je nám i bojem,
jenž ve vlastním nitru nás drtí,
ve víře vzpupni
budeme pokorným hnojem,
a pak,
hle,
nechť zkvétá z něho
rod podle učení tvého,
ó Moskvo!
Tak
den ze dne
nechť srdce sténá a mozek praská,
bijme ho v sobě, bijme měšťáka,
bijme ho v sobě, bijme zrádce,
kněžoura lží a stínů pasáka,
držme ho na oprátce!
Vidíš, jak zdvihá hlavu?
Na hlavu miř a bij!
Kdo že chce hudbu v duši?
Bitevní vřavu
máme v ní, dáme z ní pro bitvu poslední,
jež vzplála!