Planoucí barvy, které jeseň vlila
na vršky stromů, slunce vssálo chtivě,
pomřely ohně západů a bílá
mha záblesk slední kalí závistivě...
V rozteklých konturách zem leží chudá...
A nikde barev není, nikde tónů.
Sen mrtvých křivek, ospalosť a nuda!
Hnus smrtelného zápasu a skonu! – – –
Den dodělal kdes v lese na obzoru –
to od rána juž bylo umírání; –
své touhy a svých sil ve stálém sporu
teď s večerem se hlava svadlá sklání...
Zřím malátně, jak v mozku kdosi vraždí;
má energie spráskané je štěně...
To líné světlo plynů kterak dráždí!
Jak bílé stěny zejí obnaženě! – – –
Plyn shasínám a žehem papirosy
reflexu mříže se stěn plaším prouhy, –
pot Neklidu mi horké čelo rosí,
a slyším divokou jen píseň touhy.
Ta bědná massa černých zdí a věží
tam v dáli hoví si v mlh kalném lůně; –
já v poutě tesknic pláč tu dusím stěží,
a celá duše po tom městě stůně.
A Úzkosť neslyšná mne ve tmě škrtí
a příval krve žene k obličeji, –
rty spráhlé vztekle papirosu drtí,
a všecky nervy napjaté se chvějí – –