Z dálky ta kladiva zvoní jak zvony v ticho, jež tlačí se do ulic. Leč z blízka jsou to řevy a stony zkrocených kolejnic.
Divými blesky holými zkvetlé v prudkém se spíjejí světle měsíců elektrických, stažených s hůry téměř až k zemi,
houpajících se nad kolejemi uprostřed pěstí lidských. Uprostřed vítězných pěstí a svalů oslňující se houpá květ,
květ městské noci a výheň, do černých ulic v užaslém cvalu ryk letí a trhá černý svět,
jenž bez pomoci zří práce líheň. Úsečně, tvrdě a temně zní povel jak z rozkazu země:
Hoj – rup! A noční tuláci civějí na práci, básníka mysl okouzlená,
voják a žena. Z dálky je shluk to jak okolo vraždy, jak z novin oživlá zpráva. Leč z blízka v těžkém rytmu tu každý
svou sílu na oltář dává, kde kámen, železo, písek a hlína a letní noci spoluvina zalily potem těla,
ta hnědá těla z lodních lan, ta těla plná zajizvených ran, vítězná těla. A lana břemena zdvihají,
ramena břemena nesou, tísněné hrudníky těžce dýchají, lana se třesou a chvějí se i rozkročené sloupy,
svěráky lidské, páky a stoupy: hoj – rup! Tak opatrně jak by děcko spící, zdvihají, kladou temnou kolejnici:
hoj – rup! A noční tuláci civějí na práci, básníka mysl okouzlená,
voják a žena. Voják a děvče se za ruce vedou v tom nočním oslnění a v rytmu, jenž strhuje nahotu smědou,
prudce si po každé ruce stisknou, když lidé a železo mocněji výsknou svou píseň práce a klení. Uprostřed těl, jež potí se únavou,
uprostřed olejných, zemitých pachů, v nich touha se jitří: Buď mým! Buď mou! v očích je plno nachu. Hoj – rup!
A výheň tryská ohni ryky k obloze, jež nad ní zeje, žhavými mává kapesníky, že práce se děje, se děje
vždy znova že se tu zdvihá a klade, kope a ková, a křiky bijí jak nože. Pak básník jde hledat rytmická slova
a milenci tvrdé lože.
Cookies on Poetry Cove