Zdálky ta kladiva zvoní jak zvony v ticho, jež tlačí se do ulic. Však zblízka jsou to řevy a stony zkrocených kolejnic.
Divými blesky holými vzkvetlé v prudkém se zpíjejí světle měsíců elektrických, stažených shůry téměř až k zemi,
se houpajících nad kolejemi uprostřed pěstí lidských. Uprostřed vítězných pěstí a svalů se oslňující houpá květ,
květ městské noci a výheň, do černých ulic v užaslém cvalu ryk letí a trhá černý svět,
jenž bez pomoci zří práce líheň. Úsečně, tvrdě a temně zní povel jak z rozkazu země:
Hej rup! A noční tuláci civějí na práci, básníka mysl okouzlená,
voják a žena. Zdálky je shluk to jak okolo vraždy, jak z novin oživlá zpráva. Zblízka však v těžkém rytmu tu každý
svou sílu na oltář dává, kde kámen, železo, písek a hlína a letní noci spoluvina zalily potem těla,
ta hnědá těla z lodních lan, ta těla plná zajizvených ran, vítězná těla. A lana břemena zdvihají,
ramena břemena nesou, tísněné hrudníky těžce dýchají, lana se třesou a chvějí se i rozkročené sloupy,
svěráky lidské, páky a stoupy: hej rup! Tak opatrně, jakoby děcko spící, zdvihají, kladou temnou kolejnici:
hej rup! A noční tuláci civějí na práci, básníka mysl okouzlená,
voják a žena. Voják a děvče se za ruce vedou v tom nočním oslnění a v rytmu, jenž strhuje nahotu smědou,
prudce si pokaždé ruce stisknou, když lidé a železo mocněji výsknou svou píseň práce a klení. Uprostřed těl, jež potí se únavou,
uprostřed olejných, zemitých pachů v nich touha se jitří: Buď mým! Buď mou! v očích je plno nachu. Hej rup!
A výheň tryská ohni a ryky k obloze, jež nad ní zeje, žhavými mává kapesníky, že práce se děje, se děje
vždy znova, že se tu zdvihá a klade, kope a ková, a křiky bijí jak nože. Pak básník jde hledat rytmická slova
a milenci tvrdé lože.
Cookies on Poetry Cove