Té hebké uherské noci pod širou bání, velikým špendlíkem propíchanou, abychom se neudusili steskem,
abychom nezůstali tu docela potmě, já, jejž státní hřebčinec posunul před frontu na stráž, anebo honvéd,
jenž v osvětleném okně za mnou usnul nad psaním, anebo noční chodec, schovaný za lucernu, která se žhavá potácí po náměstí, a možná i gróf Hoyos; hezký rytmistr
a chlouba Dorožmy, který už také spí za mými zády, tuhle! Té hebké uherské noci! Roztáhla široce
nikoli temná křídla, jen pel jejich všude, řídký a třpytící se v panenském svitu. Akáty, jasany, morušemi proudí šum, a v jeho mezery
řine se ustavičný pleskot kašny, anebo ztlumená, roztrhaná cigánská hudba z menáže důstojníků. Té hebké uherské noci!
Jak dává zapomenout! Jak ruší váhu zbitého těla i tíhu mysli nadulé nedočkavostí! Vteřiny! Okamžiku!
Nebesa, která couváte v ohromnou nekonečnost a přece bledou svou modř mi sypete na hlavu! Krajino cizí, svobodná, drsná, kterou jsem napojen jak vínem, po němž mám chuť ještě v ústech!
Oh, čarodějky! Kdo to tam hajá za oknem svítícím v peřinách bílých, malá kišasoň? To je má dcera,
kytice lučního kvítí v mých hubených prstech. Kdo to tu sedí na rudé lavičce ve stínu akátů, jež hovoří s větrem? Tos ty, má ženo,
poslední lásky mé slasti a hoře, korunko zlatá na mé šednoucí hlavě, to mezi trnovou korunou člověka a básníka zeleným věncem.
Zatím co stín můj před vraty na stráži stojí, hlavu mám na tvých ňadrech, tvář svou před nebesy, aby se napila dosyta jejich bledého světla, a s chutí po víně v ústech čerstvou mám chuť
po tomto kraji, jejž miloval Petöfi. Lásko má, obejmi mne, ruce své sepni mi na prsou a nech mne šeptati jako ze sna, líbej mne při tom na čelo,
slyš! Na širé, vlhké, jílové dlani jak věrná žena sedí tu svoboda s plnými boky a ňadry,
do dálky zírajíc rukou oči si cloní a usmívá se. Z prudké a hlučné venkovské řeči, ze skřeku vodního ptactva, z chorálů nesčetných žab,
z bučení stád a stád do písně zvonců skládá se její zpěv a táhne přes močály, žita a pšenice, přes lány kukuřice a papriky,
přes řídké statky uprostřed vinic a zahrad, hlídaných topoly. Mateřsky usmívá se pod čistým nebem, brázděným lety racků, divokých kachen a hus
a tancem čápů, kteří klapají zobáky. Větrné mlýny ňadra jí, myslím, ovívají, a tmavošedí, melancholičtí buvoli, jež několik kroků odtud se loudají silnicí,
zdvihají hlavy a větří ji... Lásko má, pevněji přece obejmi mne! Před touto oblohou rozjasněnou jak štěstí, před touto zemí, kterou bych milovat mohl...
proč měkké ruce tvé mění se v dým, zatím co náhle s nadějí polykám úzkost, proč prcháš? Proč nespí Soňa za tímto svítícím oknem,
proč je to honvéd? – Po širé báni, jako by ucpat chtěl zářící dírky, jako by spálit chtěl noci pel,
sune se tiše se strany na stranu chvost strážního reflektoru.
Cookies on Poetry Cove