sám už jen troska, bloudíš v troskách světa,
jímž lomcovalo zemětřesení.
na ssuť a torso padá marná věta
jak lidský popel v popel z kamení.
jako by zmlkli ptáci, květy, slova,
vše, co tu ctils a věrně miloval.
pod puklým sloupem sedí bledá vdova
a hledí nevidouc než vlastní žal.
toť však jen obraz, stav jen tvého nitra,
krajina srdce ochořelého.
nic neumřelo, co nám dává jitra,
jež plna rašení jsou nového.
nic neumřelo, iluse jen zkřehly,
skutečnost dýchá mocně z plných plic.
sám už jen troska, pocítíš zas jehly
čerstvého vzduchu, oheň zřítelnic,
jen až se srdce vzpamatuje z mdloby
a uzří světlo s celou štědrostí.
i pro iluse jiné jsou zlé doby:
srdce ti pukne možná radostí.