nemocnice

hoj, ty nemocniční bílá postýlko, zabalená měkce v zelenavé ticho! romanticky snáší se i na tílko křehké, choré vaše, sestro emericho;

máte svatou tvář a pípot sedmihláska, v očích spí vám ďábel či jen samá láska, stíne s teploměrem splývající s šerem.

hoj, ty podpalubní koje teploučká! na pokojných vlnách se tu kolébáme. nebo se jen houpáš v síti pavoučka, slabá moucho lidská? sem se slétáváme

k pachu lysolu a na dietní stravu mouchy na skápnutí, mouchy na opravu, tuberáckých slečen klub, světapána směšný rub.

konec ledna je a krajem táhne mha, povlak sněhový se drolí, šedne, mizí; oknem z vlažna hledíš: chladná obloha padá na krajinu nevzhlednou a cizí.

ale o půl osmé – konec ledna je – černých vran a kavek hejno zavlaje nad budovou naší, pomalu se snáší.

hejno žebráčků se snese na balkon, na trávníky loňské, na kordonky, štěpy; trpěliví ptáci, vzkřiknou drsný ston, sednou, vzhůru hledí, čekají a dřepí,

kdo jim odpadek dá, zbytek nebo dar. tu a tam se miliskuje černý pár. k páté večer vzletí spát, před oknem je smutný chlad.

plynou dni a půvab odpočinku zbled, na hedvábí ticha škrábe krysa nudy, z topných těles prýští suše vlažný jed, bloumáš vězněm, nevíš kudy, ven, ach kudy.

chvilku v suterénu tápáš zraku půlkou, abys druhům v bídě naslouchal tu s lulkou, chvilku tápáš vzhůru zas, ale nerozkýváš čas.

vlažný, chorý čas – jak retka poslední, kterou včera s námi kouřil hoch, jenž z jitra mrtvý byl. jen lidský rub je náplň dní zdejších. zdejších jen? i venku plní nitra

starost, úzkost, smrt a hukot strašných sil. celý svět je vůbec nářek, supot, kvil. těžký porod. vyčkat jen! a raděj lokat chladný den.