Ó dave,
železný, jasný, zvučný dave,
jak smutno tu ihned, jak smutno je,
když odpočíváš bez boje,
když podřimuješ, mlčíš unaven
a trpěliv jsi jako ochočený slon...
Zapalte den
a rozhoupejte zvon!
Ó dave,
rozmarný, sedmibolestný dave,
proč jako celý život jsi jen vlna,
jež vzepne se, zapění, zasyčí, střikne,
odvahy plna,
– a klesne, vzdá se jako pouliční žena
a všemu zvykne –
proč nejsi stěna,
kovová stěna, na pochodu neústupná zeď?
Vlevo hleď!
Ó dave,
hučící, širý, valící se dave,
jak smutno je,
když klesneš po dnech odboje,
a bahnem páchnoucím se plní ulice,
a po chodnících leze divný hmyz,
podivný, zlý a zpupný hmyz,
a jako pohozená suchá kytice
tvá revoluce leží na zemi,
by všecka havěť na ní zanechala sliz
a na autech ji roznášela loužemi.
Nedřímej dlouho, brzy vstaň!
K noze zbraň!
Ó dave,
železný, jasný, zvučný dave,
co bez tvé písně jsme, hromem znějící,
bez tvého kroku, děsícího třídy,
bez tvého kladiva, jež divě bušící
nový svět hlásá a starý hněv bídy –
co sám jsi bez nich, co jsi bez sebe!
Malinké duše rostou do nebe,
kramáři otevrou plesnivý krámek,
pořádek v chlívku velebí vláda,
uličník po tobě plivá, šimrá tě tatrmánek,
a nová se kuje zrada –:
pozor dej,
neleň a vstaň,
zapal náš den a zvony rozhoupej,
vlevo se dej,
připrav si zbraň,
k líci dej pušku!